Letos si připomínáme 129 let od smrti generála Karla Lukase

zpráva Eduarda Stehlíka z fcb:

Šestnáctého února zde každoročně připomínám generála Karla Lukase, hrdinu dvou světových válek, jenž byl v květnu 1949 zavražděn českými komunisty. Ti z vás, kdo mě znají, vědí, že se osudu tohoto mimořádného muže věnuji dlouhá desetiletí, a proto je jistě nepřekvapí, že jsem dnešní 129. výročí jeho narození nemohl nechat projít bez povšimnutí. Karlova životní pouť pro mě totiž symbolizuje dějiny této země v první polovině 20. století. Období, kdy její občané prošli dvěma děsivými válkami a zakusili hrůzy hned dvou totalit. Té hnědé nacistické i rudé komunistické. A proto dnes o Karlovi opět píši. Nechci, aby se na něj a tisíce dalších hrdinů, kteří položili své životy pro zemi, v níž žijeme, zapomnělo.

Karel Lukas, statečný voják a vlastenec, rytíř francouzské Čestné legie, nositel americké Legion of Merit, tří čs. válečných křížů a dalších dvou desítek našich i zahraničních vyznamenání se narodil 16. února 1897 v Brníčku na Šumpersku. Po studiu na zábřežském gymnáziu, kde v červnu 1915 předčasně odmaturoval, narukoval k olomouckému c. a k. zeměbraneckému pěšímu pluku č. 13, s nímž odjel na ruskou frontu. Zde byl v polovině června 1916 zajat a po roce stráveném v zajateckých táborech vstoupil jako dobrovolník do čs. legií v Rusku. Nedlouho poté byl odeslán do Francie a zde zařazen k 21. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil krvavých bojů v Alsasku a Argonnách. Do svobodné vlasti se vrátil v lednu 1919 a ihned se zapojil do války s Poláky o Těšínsko.

V první polovině dvacátých let působil Karel Lukas díky svému nespornému pedagogickému nadání jako instruktor ve Vojenské instrukční škole v Milovicích, později ve Vojenské akademii v Hranicích, a nakonec u výcvikového střediska v Košicích. V červnu 1926 se stal pobočníkem košického zemského vojenského velitele, již tehdy legendárního generála Josefa Šnejdárka, který ho o dva roky později doporučil ke studiu na prestižní Válečné škole v Praze. Po jejím absolvování se Karel Lukas vrátil na východ republiky, kde působil nejprve ve štábu košické 11. divize a v září 1932 se stal přednostou 3. oddělení (operačního) Zemského vojenského velitelství Košice, v jehož čele tehdy stál generál Ludvík Krejčí. Ten si velice schopného důstojníka oblíbil a po svém jmenování náčelníkem Hlavního štábu (v prosinci 1933) si ho vzal do Prahy jako osobního pobočníka.

U generála Krejčího působil Karel Lukas až do poloviny března 1936, kdy byl přemístěn k Ředitelství opevňovacích prací, které řídilo výstavbu našeho pohraničního opevnění. Na počátku roku 1937 se dokonce stal jedním z mála cizinců, jimž bylo ve Francii umožněno zhlédnout mohutné dělostřelecké tvrze Maginotovy linie. Bezprostředně po tragických mnichovských událostech byl členem malé čs. vojenské mise, která na počátku října 1938 v Berlíně bojovala předem ztracený boj o alespoň trochu výhodnější podmínky, pokud jde o velikost území, jež měla ČSR odstoupit nacistickému Německu. Poté zamířil počátkem listopadu 1938 do Chustu, kde zastával funkci zmocněnce Ministerstva národní obrany u autonomní vlády Podkarpatské Rusi (později Karpatské Ukrajiny). V březnu 1939 se zúčastnil bojů s maďarskou armádou a spolu s částí našich jednotek, které se probily do Rumunska, se vrátil přes Jugoslávii a bývalé Rakousko zpátky do Čech.

Bezprostředně po příjezdu do tzv. protektorátu se Karel Lukas zapojil do odboje proti Němcům v řadách Obrany národa. Byl však prozrazen, a proto musel uprchnout do za hranice. Přes Polsko a Francii dorazil do Velké Británie, kde převzal nejprve funkci přednosty vojenské kanceláře při čs. velvyslanectví v Londýně, aby byl po porážce Francie dnem 14. srpna 1940 ustanoven náčelníkem štábu nově vytvořené 1. čs. smíšené brigády. Na tomto zodpovědném místě setrval až do konce září následujícího roku, kdy se stal čs. vojenským atašé u polské exilové vlády v Londýně. Kancelářská práce ho však neuspokojovala a opakovaně usiloval o odeslání na frontu.

V polovině června 1942 tak společně se štábním kapitánem Pravoslavem Řídkým skutečně odjel na Střední Východ, kde byl zařazen jako vojenský pozorovatel k 10. britské obrněné divizi, s níž se zúčastnil krvavé bitvy u El Alameinu. Následovalo přidělení ke 4. britské lehké obrněné brigádě, které však 17. listopadu 1942 přerušilo jeho těžké zranění. Až do druhé poloviny dubna 1943 musel být hospitalizován (nejprve v Káhiře, od února 1943 v Jeruzalémě). Po vyléčení nastoupil v červenci 1943 k 7. britské obrněné divizi „Desert Rats“ s níž se zúčastnil jak příprav invaze na Sicílii, tak především invaze do Itálie a následného postupu spojeneckých jednotek až po řeku Carigliano.

V prosinci 1943 byl Karel Lukas povolán zpět do Londýna a přidělen k Čs. vojenské misi u SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Forces) generála Dwighta Davida Eisenhowera, tedy velitelství, jež tou dobou připravovalo invazi do Normandie. V polovině srpna 1944 byl díky svým zkušenostem, mimořádným jazykovým znalostem a diplomatickým schopnostem ustanoven čs. vojenským a leteckým atašé v USA (v červenci 1945 přijal současně i zmocnění pro Kanadu). Domů se tak definitivně vrátil teprve v květnu 1947, plné dva roky po skončení 2. světové války. Až do konce listopadu 1947 působil u Hlavního štábu v Praze, poté se stal velitelem 7. pěší brigády v Novém Jičíně a nastoupil do kursu pro vyšší velitele po kterém ho mělo čekat povýšení do generálské hodnosti. Bleskový konec jeho slibně se rozvíjející kariéry však přinesl únor 1948 a nástup komunistů k moci.

Jako tzv. zápaďák byl Karel Lukas okamžitě zbaven funkce, 19. dubna 1948 propuštěn z činné služby a v listopadu 1948 přeložen do výslužby. Přes naléhání přátel tehdy odmítl uvažovat o opětovném odchodu do exilu. Nechtěl potřetí odcházet za hranice, chtěl zůstat doma, mezi svými. Bohužel netušil, co ho čeká. Dne 29. března 1949 byl zatčen příslušníky Státní bezpečnosti a převezen na Pankrác, kde byl držen ve vyšetřovací vazbě. Ještě v den jeho zatčení byl jedním z příslušníků StB odcizen jeho automobil (stříbrošedý sedan značky Packard, jenž si pořídil během svého pobytu v USA) a zároveň bylo zahájeno systematické vykrádání jeho bytu. A protože by po svém návratu z vazby mohl podat svědectví o tom, že byl okraden, bylo ho zapotřebí umlčet navždy.

Proto přišel ve středu 4. května 1949 osudný výslech. Co se během něj odehrálo, popsal umírající Karel Lukas jednomu ze svých spoluvězňů, s nímž jsem v 90. letech hovořil, následovně: „Se zavázanýma očima jsem byl nucen chodit v kruhu, přičemž kolem mne stálo asi šest neznámých členů StB, kteří mě střídavě bili obušky po celém těle. Poté jsem byl nucen poskakovat po špičkách, čímž se napjaly svaly v lýtkách, přes které jsem byl tlučen. Asi po pětiminutové přestávce jsem si musel kleknout na židli a opřít se rukama o opěradlo. Nohy mi byly poté pevně přivázány k židli. Nato jsem byl bit obušky do chodidel, a to střídavě podél a napříč. Rány obušky do konce prstů mi strhávaly nehty…V průběhu tohoto týrání jsem několikrát omdlel a byl jsem poléván studenou vodou. Proto si již dále nepamatuji na postup dalšího mučení. Vím pouze, že jsem dostával rány na různá místa těla, zejména do hlavy a do žaludku. Celé týrání s několika pětiminutovými přestávkami trvalo asi čtyři hodiny.“

Těžce ztýraný Karel Lukas, kterému byla mučiteli způsobena vážná vnitřní zranění, byl následně převezen do pankrácké věznice, kde mu nebyla déle než dva týdny (!) poskytnuta sebemenší lékařská pomoc. Teprve v ranních hodinách 19. května 1949 byl přenesen do vězeňské nemocnice, kde krátce poté následkům mučení podlehl. Jeho vrazi nebyli nikdy potrestáni…